300 let od obnovení Krumlovského vévodství – díl první

několik málo známých i téměř neznámých zajímavostí k historii Krumlovského vévodství, zvláště ve spojení s jeho obnovou, jeho hlavním městem a místní historickou pamětí, na koleni sepsaných, u příležitosti kulatého výročí, jež by nemělo v Krumlově zůstat zcela opomenuto

Ghtm. Martin Neudörfl

Dnes je tomu na den přesně 300 let, co císař a král Karel VI., z pozice korunovaného českého krále, obnovil Krumlovského vévodství v jižních Čechách, v jeho podobě před rokem 1719, a souběžně udělil titul „vévody krumlovského“ Adamu Františkovi, panujícímu knížeti ze Schwarzenbergu, pánovi na Krumlově (etc. etc.) – dědici zesnulé krumlovské vévodkyně-kněžny Marie Arnoštky z Eggenbergu, jejímž skonem se o čtyři roky dříve uzavřela první, eggenberská éra existence tohoto útvaru v letech 1628⁠⁠–1719.

K obnovení vévodství došlo skrze královský majestát vystavený Karlem VI. v Praze 28. září 1723 na jeden z nejvýznamnějších dnů v pomyslném kalendáři země České a někdejšího Českého království – na svátek sv. Václava, patrona Čech a českého národa – v rámci několikatýdenních oslav korunovace císaře Karla českým králem.

Obnovené Krumlovské vévodství, jež se opět sestávalo nejen z vlastního panství Krumlov, jednoho z největších panství v Čechách, s městem Český Krumlov, s více jak třemi sty městeček, vsí a samot a hlubokými lesy od Kleti až po Plechý a Stožec, nýbrž i z panství Volary s městem Prachatice, panství Netolice se zbožím Bavorovským spolu s několika významnými patronáty, především nad Vyšebrodským klášterem, prastarými zádušími a odvěkými ochrannými právy pocházejícími ještě z dob vítkovských pánů z Krumlova, představovalo v době svého obnovení jediný takový útvar na území Českého království.

Panující kníže ze Schwarzenbergu měl pak v Čechách od roku 1723 z pozice krumlovského vévody, stejně jako dřívější vladaři na Krumlově, pánové z Rožmberka, jejichž byli Schwarzenberkové dědici jak symbolickými, tak skrze své předky i po krvi, postavení prvního světského vladaře po samotném králi – prim, který si krumlovští Schwarzenberkové drželi i po zřízení Roudnického vévodství pro lobkowiczká knížata po ztrátě Slezska až do roku 1918.

V českých zemích neměl tento primát krumlovského vévody obdoby, s výjimkou postavení našich dvou biskupů-knížat, v Čechách arcibiskupa pražského a na Moravě arcibiskupa v Olomouci. Za zmínku (s ohledem na funkci pisatele těchto řádků) pak stojí, že právě z důvodu nejvyššího postavení vévody krumlovského v Čechách a arcibiskupa olomouckého na Moravě, bylo státem respektováno, a to i v době vrcholné centralizace rakouského soustátí, vydržování jejich osobních granátnických gard na Krumlově a v Kroměříži (sídlo olomouckého arcibiskupa) coby symbolu jejich primátu v jednotlivých zemích Koruny české.

Staré eggenberské vs „staronové“ schwarzenberské vévodství

Co se vlastního obnovení vévodství týče, je třeba připomenout, že se ve dané době jednalo již o poměrně pozoruhodný úkaz a nebývalou poctu. V první polovině 18. století totiž státní moc z Vídně začala v modernistickém duchu postupně omezovat decentralizaci a autonomii starého soustátí, natož ji posilovat, což ostatně o pár desetiletí později přešlo v plnohodnotnou politiku s tereziánskými a josefinskými reformami.

Odlišný, centralistický přístup habsburských panovníků nové doby oproti jejich předchůdcům v éře po Třicetileté válce se dá přitom ilustrovat i na jejich chápání našeho Krumlovského vévodství a míře jejich tolerance k němu, porovnáme-li schwarzenberskou dobu s érou eggenberskou mezi léty 1628 až 1719, a to především v případě možností vlastní (re-)prezentace vévodství.

Nesmíme zapomínat, že pachuť z jednoho „povedeného“ českého vévody, Albrechta z Valdštejna, který si ve svém příliš suverénním vévodství Frýdlantském v Čechách vypěstoval a posílil ambice, jež otřásaly Impériem a Evropou, byla ve Vídni i po sto letech patrně stále ještě příliš hořká.

Třebaže tak ještě do roku 1719 naše vévodství mohlo užívat samostatný znak (stejně jako kdysi Frýdlantské vévodství), a to pět rožmberských růží ve stříbrném poli, po roce 1723 již podobná symbolika, deklarující byť jen formální svébytnost na jihu Čech mimo habsburský dům, nepřicházela v úvahu. V několika známých případech pak dokonce Vídeň neváhala komentovat dění, působilo-li na české poměry naše vévodství příliš suverénně. Ku příkladu zástupci Marie Terezie napomenuli vévodkyni-kněžnu Eleonoru Amálii, tehdejší panující vévodkyni na Krumlově, jež přijala hold a slib Krumlovských do svých rukou, že krumlovské holdovací ceremonie by rozhodně neměly připomínat korunovační ceremonie v Praze!

Srovnáváme-li pak vévodství za éry schwarzenberské a eggenberské (pomineme-li nesrovnatelné, jako rozvoj ekonomiky, průmyslu a sociální zabezpečení), pak za vlády knížat „černohorských“, dosáhlo vévodství své největší rozlohy – konkrétně za vlády knížete a vévody Josefa II. Dobrého ze Schwarzenbergu, a to v případě statků podřízených přímo krumlovskému vladaři skrze zakoupené inkorporace po josefinských reformách.

Za vlády Josefa II. ze Schwarzenbergu, jenž se, jak jeho přídomek „Dobrý“ naznačuje, řadí mezi nejváženější vladaře na Krumlově v historii města Český Krumlov, došlo rovněž k pomyslnému rozšíření externí hranice vévodství, a tím i o malý kus českého státu, na úkor Rakous, ustálením zemské hranice u Kyselova, majetku drkolenského kláštera, jenž byl skrze lovecká práva pod ochranou krumlovského vévody. Zároveň byl ovšem o dvě dekády později z rozhodnutí císaře Leopolda definitivně vyňat z ochrany krumlovského vévody Vyšebrodský klášter – coby určitá forma „odčinění“ politiky sekularizace jeho předchůdce na císařském trůně.

Titulatura – krumlovský vévoda, český kníže a říšský kníže

K již zmíněné císařovně Marii Terezii dodejme, že právě z její vůle coby české královny v roce 1753 bylo jednak hlavní panství vévodství, panství Krumlov, prohlášeno za nedělitelný a nezcizitelný majetek rodu Schwarzenberků, a zároveň pak byla všechna knížata ze Schwarzenbergu, jež jsou přímými potomky knížete a vévody Josefa I. Adama ze Schwarzenbergu, učiněna „dvojnásobnými knížaty“, což je prakticky neznámý fakt nejen mezi širokou veřejností, ale i odborníky a historiky.

Knížata ze Schwarzenbergu jsou, jak známo, od roku 1670 nositeli titulu knížat Svaté říše římské skrze zásluhy osvíceného Jana Adolfa I., pána na Třeboni, Schwarzenbergu etc. etc., a od roku 1671 i držiteli tzv. velké palatinátu.

Tento říšský knížecí titul byl římským císařem Františkem I. Lotrinským v roce 1746 rozšířen i na ostatní členy rodu, přičemž po zániku Svaté říše římské jim byl tento starý titul skrze mediatizaci po napoleonských válkách i nadále zachován a později garantován Rakouským císařstvím.

V roce 1753 ovšem Marie Terezie, coby panující česká královna, nejen potvrdila český titul „vévoda krumlovský“ pro panujícího knížete schwarzenberského Domu Josefa I. Adama, ale zároveň rozšířila tento výhradně český (nikoliv říšský) titul vévody krumlovského i na všechny potomky tohoto panujícího vévody, ovšem s nižším titulem „kníže“ a „kněžna“ v Českém království, tj. každý nepanující člen schwarzenberského rodu v Čechách je jednak nositelem starého říšského knížecího titulu s přídomkem „ze Schwarzenbergu“, tak zároveň i odlišného a svébytného českého titulu „kníže ze Schwarzenbergu“.

Právě z tohoto důvodu, který nebyl doposud překvapivě nikde řádně popsán (a snad vůbec poprvé zmíněn v tomto článku), jsou v Čechách, zvláště na Krumlovsku, členové rodu, mimo panujícího knížete, jenž je „(panujícím) vévodou“, adresováni českým titulem „kníže“ a „kněžna“, nikoliv starým říšským a pozdějším rakouským „princ“ a „princezna“. Obdobně je pak dědic panujícího knížete a krumlovského vévody označován v Čechách a v českém jazyce coby „dědičný kníže“, nikoliv pouze „dědičný princ“, případně alespoň „dědičný princ kníže“ – tato tradice přežila nejen rok 1918, ale především tvrdé postihy z doby pozdní rakouské monarchie, která se snažila potlačovat českou titulaturu jednotnou rakouskou. Přesto překvapivě, teprve až v současné době je v češtině původní titulatura nahrazována nepůvodními rakouským územ (patrně z důvodu přerušení znalosti místních českých zvyklostí v době komunismu), což je ovšem na území Čech, je-li už titulatura i dnes užívána, minimálně zbytečně nesprávné – argument, že český „kníže ze Schwarzenbergu“ je v hierarchii postaven níže než říšský „princ ze Schwarzenbergu“ je totiž irelevantní, neboť i britský král je svými normanskými poddanými dodnes titulován na území staré Normandie jako „vévoda“, třebaže je nositelem vyššího panovnického titulu, královského.

Obdobně problematické, ovšem historicky běžné, bylo užívání titulu „vévoda krumlovský“, namísto „kníže“ v případě českého titulu, i nepanujícími členy rodu, což je typické pro syny vévodů zvláště v období po napoleonských válkách do II. pol. 19. století. Coby „vévoda krumlovský“ tak byl za svého života často titulován například Felix ze Schwarzenbergu, někdejší ministerský předseda a první muž po císaři v Rakousku, ale i posmrtně, např. předčasně zesnulý princ Walter.

Rovněž doplňme, že důvodem, proč byl udělen ostatním členům domu krumlovského vévody titul „kníže“ a „kněžna“, je stará česká titulární terminologie, kdy se česká vévodství chápala coby „knížectví“ s „vévodským titulem“. Pakliže se nejednalo o nějakou prastarou zvyklost a ideu, že by nějaký útvar neměl přebíjet památku starého Českého knížectví, mohl za toto specifikum, které rovněž nebylo odborníky doposud dostatečně popsáno, patrně již zmíněný Albrecht z Valdštejna, jemuž nestačilo původně udělené knížectví, a domohl se tak krátce na to jeho povýšení s titulem vévodským – přičemž pražská kancelář tento nový úzus (i z možné obavy z popuzení generalissima Valdštejna) aplikovala i na založení Krumlovského vévodství pro Eggenberky.

V případě titulatury v souvislosti s krumlovskými vévody nesmíme také opomenout, že v prostředí Českého Krumlova pozoruhodně přetrvala tradice prastarého titulu „Pán a Vladař“, užívaného na Krumlově již od dob Rožmberků, a to buď samostatně, nebo v kombinaci „Pán Pán a Vladař, panující kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský“. Třebaže dnes není zcela jasné, zda se jednalo o pozdější romantický imput schwarzenberských kancelistů, či kontinuální zvyklost, titulatury „Pán a Vladař“ bylo v minulosti běžně užíváno, především pak při oznamování příjezdu panujícího knížete a vévody na Krumlov.

Symboly Krumlovského vévodství

Co se symbolů našeho vévodství týče, je jich zmínky hodná jistě celá řada, ovšem ústřední místo v níže prezentovaném výběru v tomto článku, zastává zcela jednoznačně již zmíněný starý znak, aktivně používaný do roku 1719.

Znak Krumlovského vévodství se sestával z pěti rožmberských červených růží na stříbrném poli, jasně se odkazujících na minulost a dědictví rodu pánů z Rožmberka, s bílou orlicí nesoucí stejné znamení v klenotu stříbrné přilby s korunkou a červeno-bílými přikryvadly, přičemž přilba s klenotem byla v praxi snad ve všech známých případech, s výjimkou vyobrazení v rámci eggenberského rodového erbu, nahrazována vévodským kloboukem (viz například pečeť Krumlovského vévodství či hraniční kameny panství Krumlov).

Co se jeho původu týče, původní majestát z roku 1628 jej nijak nezmiňuje, tj. vznikl patrně separátním povýšením erbu eggenberského rodu po akvizici vévodství, pročež v roce 1723, kdy k obnovení vévodství došlo potvrzením majestátu právě z roku 1628 (znak pomíjející) pro Adama I. Františka ze Schwarzenbergu, přirozeně nemohlo dojít k jeho automatickému znovu-zavedení.

Po roce 1723 tak úlohu samostatného znaku standardně nahradil rodový erb panujícího vévody (stejně jako je tomu a bylo i u jiných vévodství či knížectví, například dodnes v Lichtenštejnsku), přičemž od 19. století jej ve volném romantickém pojetí rovněž zastupuje personifikace Krumlova a jižních Čech, tzv. Krumlovie, korunovaný anděl nesoucí rožmberský a schwarzenberský erb.

Ke starému znaku ještě dodejme, že byť byl sice formálně chápán coby symbol celého vévodství, tak v praxi je známo užívání především pro vlastní panství Krumlov, tj. jen jeho část a hlavní krumlovskou kancelář.

Vévodské odznaky – „koruna“ a žezlo

Mimo znak byly dalšími důležitými symboly Krumlovského vévodství a našeho města pochopitelně vévodská koruna (ve skutečnosti a správně „vévodský klobouk“) a vévodské žezlo. Bohužel, obě tyto významné památky byly ztraceny, patrně zcizeny, buď po roce 1940 nacisty, či někdy po roce 1947.

Koruna vévodů krumlovských byla v Českém Krumlově vystavována, spolu s klouboukem knížecím, nejen při úmrtí jednotlivých vévodů, ale v průběhu roku pravidelně na jejich výročí, a to jak v zámecké kapli sv. Jiří, tak dvakrát do roka v rámci slavnostních mší ze široké účasti obyvatel města, spolků, radnice a krumlovských granátníků v kostele sv. Víta na výročí úmrtí Eleonory Amálie ze Schwarzenbergu a Josefa II. Dobrého ze Schwarzenbergu, dvou Krumlovskými nejuctívanějších vladařů na Krumlově v novodobé éře.

Během těchto dvou pietních sláv, které se těšily po dvě století mezi Krumlovskými velké oblibě, až do jejich zrušení nacisty, byla vévodská koruna vystavována na stříbrné rakvi s čestnou stráží krumlovských granátníků přímo v hlavním farním kostele – přestože naše vévodská koruna je patrně již navždy ztracena, tradice slavnostní mše na výročí uctívané vévodkyně Eleonory Amálie byla, i bez koruny, v roce 2023 obnovena v rámci Slavností pětilisté růže, a doufejme, že se v budoucnu opět stane trvalou součástí krumlovských zvyklostí.

K vlastní podobě ztracené krumlovské vévodské „koruny“ je třeba zmínit, že dle jediného známého realistického vyobrazení, byla vnitřní čapka klobouku minimálně v I. pol. 19. století překvapivě nikoliv šarlatová/rudá, jak jsme ve Střední Evropě u panovnických klobouků a korun zvyklí, nýbrž zřejmě purpurová/fialová. Jedním z možných vysvětlení, by podle našeho soudu mohla být inspirace Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu, velkého anglofila a obdivovatele britského průmyslu, jehož výdobytky a metody zaváděl i na svém vévodství, korunou britské královny Viktorie, jejíž korunovace se v roce 1838 coby host zúčastnil.

Zástava, prapor a vlajka

Dalším neméně důležitým symbolem, s nímž se Krumlovští pravidelně setkávali, pak byla zástava panujícího knížete a vévody, mohutný prapor se čtyřmi modrými (případně třemi) a čtyřmi bílými pruhy, který od nepaměti opatrovali krumlovští ostrostřelci a jenž nesměl chybět na žádné velké parádě či slavností střelbě – i ten byl ovšem ztracen během druhé světové války.

Tato osobní zástava panujícího vévody a knížete se ovšem na krumlovském zámku ani ve městě prakticky nevyvěšovala, jelikož vévodství (a tím i jeho obyvatelé) mělo svůj vlastní prapor a vlajku.

Prapor Krumlovského vévodství se sestává se z jednoho modrého a jednoho bílého pruhu. Za zmínku v tomto ohledu stojí, že od dob moderních, definitivně pak od dob první republiky, je krumlovský vévodský prapor ustálen v podobě modrého pruhu nahoře a bílého dole, tj. do podoby odlišné od dnes běžného schwarzenberského knížecího praporu s bílým pruhem nahoře a modrým dole, preferovaného od 19. století u potomků schwarzenberské sekundogenitury.

V Českém Krumlově, stejně jako do II. světové války na většině statků schwarzenberské primogenitury, je vévodsko-knížecí prapor modro-bílý, tj. nahoře modrý, dole bílý. Co se poměru stran týče, užívání praporu v podobě vlajky je známo ve dvou nejběžnějších provedeních, a to v poměru 2:3 (viz česká stání vlajka) a 1:1 (viz švýcarská vlajka).

K praporům a vlajkám pak nemůžeme nezmínit, že historickým praporem hlavního města vévodství, Českého Krumlova, jež se honosilo do roku 1918 titulem „Vévodské sídelní svobodné horní město Český Krumlov pod ochranou knížat ze Schwarzenbergu“, byl po staletí až do roku 2001 prapor zeleno-bílý, odkazující na výjimečné postavení Krumlova coby horního města a jeho historické svobody.

Tohoto původního starobylého praporu se ovšem v roce 2001 tehdejší vedení radnice z naprosto nepochopitelných a zcela neobhajitelných důvodů bez příslušné diskuse s veřejností, a zvláště odborníky vzdalo a přijalo prapor zcela nový, současný, reflektující barvy městského znaku.

Motto – Sub Jove stet princeps, crescat sub principe Cromlov

Motto hlavního města vévodství, Českého Krumlova, potažmo vévodství, znělo „Sub Jove stet princeps, crescat sub principe Cromlov“, čili „Pod nebesy budiž kníže, by vzrůstal pod knížetem Krumlov.“, což můžeme do přístupnější češtiny převést na „Kéž pod nebesy (pod ochranou nebes) vládne kníže, aby pod jeho vládou mohl Krumlov dále vzkvétat.“

Tato vzletná devíza (z níž velkoněmečtí nacionalisté v pozdějších letech s oblibou vypouštěli pro ně na první pohled příliš české poslední slovo „Cromlov“ a nahrazovali jej latinským „civitas“) byla součástí vnější výmalby staré Horní Brány, dnes již neexistující hlavní ceremoniální brány města, kterou při nejslavnostnějších příležitostech vjížděl panující vévoda či vévodkyně do Starého Města (dnes Vnitřní Město), tj. na radnici.

Jazykově zvídavého čtenáře těchto řádků, pak jistě zaujal zvláštní tvar „Cromlov“, které s atypickým ‚o‘ není překlepem – ještě v 18. století se totiž v oficiálních dokumentech tvary „Cromlov“ a „Cromau“ v případě názvu vévodství (nikoliv ovšem toliko města) objevují namísto „Crumlov/Krumlov“ a „Krumau/Krummau“ zcela běžně, což spíše než jako projev autentické výslovnosti jihošumavštiny a jihočeštiny, souvisí se zápisem názvu našeho města v dané době tradovaným v Pražské kanceláři, snad ovlivněným názvem Moravského Krumlova a tamním knížectvím (souběžně s českým panstvím Krumlov povýšeným na vévodství pro Eggenberky v roce 1628 bylo totiž i moravské panství Krumlov v roce 1634 povýšeno na knížectví pro Lichtenštejny – ovšem s pozoruhodným názvem „knížectví Lichtenštejn“).

Vévodská tělesná stráž

Netřeba více rozepisovat, že dalším z odvěkých symbolů města Český Krumlov, coby sídelního města starého vévodství, je pochopitelně i Vévodská tělesná stráž v Českém Krumlově – Schwarzenberská granátnická garda, jejíž existence i přídomek „vévodská“ po roce 1723 vychází právě z někdejšího postavení panujícího knížete ze Schwarzenbergu, coby vévody krumlovského a pána na Krumlově, v Českém království, tj. prvního českého světského vladaře hned po králi.

Mimo vlastní tělesnou stráž granátníků stojí ve vztahu k symbolice a místní paměti zmínit i několik důležitých zvyklostí mimo její základní účel reprezentace a ostrahy, a to především unikátní tradici strážení Božího hrobu granátníky na Velikonoce v kostele Božího Těla a Panny Marie Bolestné, srdci česko-jazyčného duchovního života v Českém Krumlově nad nímž držela v době jazykového útlaku ochrannou ruku rodina knížete ze Schwarzenbergu, dále tradice tzv. kirchparád (slavnostní průvody granátníků na mši ze zámku do kostela sv. Víta na základě pozvání českokrumlovského preláta), tzv. slavná zvonění v zámecké kapli na výročí úmrtí vévodů a vévodkyň či slavnostní dělové salvy ze Zámeckého vrchu nad městem.

Ke zvyku pálit dělové salvy, kterému granátníci naposledy dostáli v roce 2018 na výročí 100 let republiky, uveďme, že gardisté střílí nejvíce 21 salv, či méně, a to na různá výročí, státní či církevní svátky (v minulosti především na slavnost „Boží tělo“). Pouze po narození dědičného knížete, tj. prvorozeného syna panujícího vévody, se střílí 101 ran.

Významná místa paměti v hlavním městě

Mezi symboly patří pochopitelně i tzv. místa paměti, z nichž ve vztahu k celému vévodství zmiňme v případě budov a konkrétních prostor alespoň „Zrcadlový sál“ na krumlovském zámku, který sloužil coby holdovací sál, tj. místo nejposvátnějšího aktu starého světa před rokem 1848 mimo církevní půdu, jímž měšťané a poddaní slibovali věrnost a člověčenství svému vévodovi, jenž je na oplátku přijímal pod svou ochranu. K hlavnímu setkávání knížecího rodu s obyvateli vévodství a města ovšem při ostatních slavnostních příležitostech a v rámci různých ceremonií docházelo od počátku 19. století až do II. světové války zvláště na Gardeplacu (II. zámecké nádvoří).

Vlastní krumlovský zámek pak byl v případě samotného rodu chápán jako hlavní rodové sídlo, bez ohledu na pozdější přesun na pohodlnější Hlubokou a trvalou držbu hradu Schwarzenberg, a tím i ústřední místo nejen „vnější“, ale i osobní historické paměti. Bylo to proto právě zde, kde byl uložen Schwarzenberský rodinný archiv a zároveň, při nejstarší části zámku, tzv. Románské komoře, zřízeno Schwarzenberské rodinné muzeum, které je bohužel od II. světové války dodnes nepřístupné.

Z míst paměti na půdě církevní pak nesmíme zapomenout na unikátní Hrobku srdcí vévodů krumlovských v kostele sv. Víta v České Krumlově, do níž byla, jak název napovídá, ukládána srdce krumlovských vévodů z rodu Schwarzenberků a jejich chotí a jež představuje jedinou takovou hrobkou na území Čech a snad celém českém území. Hrobka je umístěna ve zdi tzv. Růžové kaple, zasvěcené sv. Janu Nepomuckému, patronovi a mýtickém zachránci rodu Schwarzenbergů. V kapli jsou rovněž pochovány ostatky uctívané vévodkyně-kněžny Eleonory Amálie, jež měla právě na přímluvu sv. Jana Nepomuckého v pozdním věku počít vytouženého potomka a pokračovatele rodu, Josefa I. Adama.

Mimo farní kostel je pak třeba zmínit i českokrumlovský klášterní kostel, který byl oproti prvně zmiňovanému skrze patronát pod přímou ochranou krumlovských vladařů z rodu knížat ze Schwarzenbergu a jenž z této pozice sloužil i coby centrum česko-jazyčného duchovního života, jak v době monarchie, tak za první republiky.

Za důležité místo paměti z doby moderní a symbol ve vztahu k hlavnímu městu vévodství, Českému Krumlovu, pak můžeme chápat i jednu blízkou přírodní památku, a to Šenygl či Kleť, nejsevernější horu jižní Šumavy a tzv. „Domovskou horu Krumlovských“, jež se odedávna těšila hluboké úctě nejen obyvatel města a okolních vsí, ale i samotných vévodů krumlovských, kteří se spolu na jejím vrcholu po více jak 100 let během vycházek Blanským lesem potkávali a setkávali (za tzv. „domovské hory“ apod. určité obce označujeme na Šumavě horské dvojvrcholky, které z určitého místa připomínají ženské prsy).

Na Šenyglu, jak se místně v doudlebštině (jihočesky) správně a v některých rodinách ještě dnes nazývá hora Kleť‘ (Klet‘ je zcela uměle znovu-zavedený název až v polovině 19. století, a to podle starých listin z knížecího archivu, původně navíc v mužském rodě „ten Klet“), v jihošumavštině též zvaném „(Ám) Blaunckȧ“, nechal Josef II. Dobrý ze Schwarzenbergu postavit gardovým hejtmanem Josefem Sallabou nejstarší kamennou rozhlednu v Čechách, pojmenovanou „Josefova věž“ či „Jousefsduȧn“, která byla již v roce svého dokončení (1825) zpřístupněna veřejnosti za účelem rozvoje vycházkového alpinismu a turistiky mezi obyvateli našeho vévodství.

Ke zdraví-prospěšným výstupům na Kleť pak měly především Krumlovské motivovat jednak předpovědi počasí signalizované věžným Turnanáclem ze zámecké věže, potvrzující, že se neblíží případná bouře, jež by mohla měšťany během túry na horu překvapit, tak především občerstvení zajišťované hajnými přímo na jejím vrcholu – a pochopitelně i výčep s krumlovským pivem.

O století později pak při rozhledně na 100. výročí jejího vzniku vybudoval na přání Klubu československých turistů a pro podporu moderního turismu na jižní Šumavě panující kníže a vévoda Jan Nepomuk II. novou turistickou restauraci, tzv. Tereziinu chatu, pojmenovanou podle knížecí choti, a kde na 18. srpna za účasti veřejnosti, milovníků místní přírody a granátnické hudby s oblibou slavil své narozeniny JUDr. Adolf Schwarzenberg, poslední právoplatný majitel panství Krumlov do nacistického záboru.

Pozoruhodná kontinuita po roce 1918

Krumlovské vévodství, byť nikdy formálně nezrušeno, fakticky zaniklo v roce 1918 přijetím republikánského zřízení v rámci Československého státu na území Českého království. Veškeré jeho výše popsané symboly ovšem byly nadále užívány a zvyklosti a ceremonie zachovávány – a třebaže turisté z řad mimoměstských levicových radikálů a komunistů během první republiky vícekráte oficiálně protestovali, ba dokonce se soudně domáhali nejen zákazu veřejného užívání schwarzenberských a vévodských praporů v jižních Čechách, tak i zrušení Vévodské tělesné stráže v Českém Krumlově, unikátního reliktu starého vévodství, mladou republikou byly podobné zvyklosti nejen tolerovány, ale dokonce soudně respektovány, neboť bylo seznáno, že uvedené „symboly“ jsou natolik nedílnou součástí místního života a minulosti regionu, že na ně nelze zákon o zákazu šlechtických symbolů aktivně aplikovat.

V případě oněch hlavních symbolů je třeba uvést, že bez ohledu na pozdější komunistickou propagandu, před rokem 1945 byli vévodové krumlovští z rodu Schwarzenbergů známí coby odvěcí obhájci českého jazyka a české státnosti, a to i v dobách vypjatého velkoněmectví v době pozdní monarchie, pročež i nová republika tento jejich neměnný postoj oceňovala respektováním vnitřních a místních tradic.

V případě granátnické gardy pak bylo rovněž známo, že vévodští granátníci stáli u obnovy česko-jazyčného života v Českém Krumlově v letech 1879–1881, kdy ve svých aktivitách vytrvali po další desetiletí i přes nespočetné útoky a dlouhodobou nepřízeň velkoněmecké radnice. Jedním z hlavních důvodů zachování Vévodské tělesné stráže v Českém Krumlově po roce 1918 pak ovšem jistě byly postoje a činy jednotlivých granátníků v uvedeném roce, od uvítání československého vojska, které Krumlov a Šumavu připojilo k novému státu, po zapojení granátníků v legiích v Rusku a Itálii.

V tomto směru ještě připomeňme, že celá republika byla po několik dní v roce 1930 v naprostém úžasu, že i po 12 letech od vyhlášení republiky, obyvatelé České Krumlova a celého někdejšího vévodství připravili velkolepé oslavy 70. narozenin svého „vévody“, panujícího knížete Jana Nepomuka II. – československý tisk barvitě popisoval, kterak se celé město odělo do modro-bílé a zeleno-bílé, na šumavských vrcholcích vzplanuly monumentální vatry, jež byly v noci viditelné až v Českých Budějovicích, a Krumlovští, bez ohledu na jazyk a národnost, svorně zpívali státní hymny a vlastenecké písně (nechyběl ku příkladu sborový zpěv „Věna“ od Bedřicha Smetany), ale i prosté lidovky, u jednoho stolu vzdávající hold svému vévodovi, uctívajíce spolu s ním společnou historii jeho rodu a svého města po několik dní.

Tyto oslavy, které neměly svým rozsahem a pojetím nejen v našem městě, ale v celých jižních Čechách v celé jejich historii předtím ani dodnes obdoby, spolu s projevy sounáležitosti Krumlovských se svým vévodou a jeho rodinou, byly natolik výjimečné, že i politici v Praze se po dlouhém období pozemkové reformy začali konečně věcně zabývat otázkou a specifiky tzv. „Schwarzenberského království“ na jihu Čech (tímto přídomkem „Schwarzenberské království“ přezdívali původně posměšně velkoněmečtí nacionalisté Krumlovskému vévodství a knížecím panstvím od konce 19. století, kvůli postojům knížat ze Schwarzenbergu, coby neoblomných obhájců české státnosti a českého jazyka a údajných antiněmců – přezdívku si ovšem místní natolik oblíbili, že se začala aktivně užívat, byť od roku 1945 si ji po Velkoněmcích v negativní propagandě opět osvojili komunisté a jejich kolaboranti).

V tomto směru dodejme alespoň dvě zajímavosti, a to že sám prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1933 vyznamenal dva granátníky Vévodské tělesné stráže za jejich věrné služby knížecímu rodu, a v roce 1934 dokonce veřejně prohlásil, že Schwarzenberkové spolu s Lobkowiczi jsou jedinými zástupci české šlechty, kteří mají právo nazývat se šlechtou skutečně národní.

V roce 1937 pak „Vévodský Krumlov“, vyzdobený státními a vévodsko-knížecími prapory, spolu s nastoupenou vévodskou stráží granátníků, přivítal prezidenta Edvarda Beneše, jenž na Krumlov dorazil na pozvání JUDr. Adolfa Schwarzenberga, jehož, mimochodem, tehdejší československý premiér Milan Hodža oslovoval „Vaše Jasnosti“ – připomeňme, že to bylo právě na Krumlově, kde se JUDr. Schwarzenberg rozhodl deklarovat v přítomnosti prezidenta republiky oddanost a věrnost československému státu jak svou, tak i svého rodu a svého „království“.

Až do roku 1938 se tak Český Krumlov při slavnostních příležitostech a v přítomnosti nejvyšších státníků hrdě nazýval „Vévodským městem na Vltavě“ či „Herzogstadtem“, modro-bílé prapory vlály z oken do ulic během slavností a granátníci dál stříleli slavnostní dělové salvy ze zámeckého vrchu, a spolu s Krumlovskými chodili každý rok uctít památku svých vladařů a prohlédnout si krumlovskou vévodskou korunu do kostela sv. Víta, a to až do doby, než nacisté obsadili pohraničí a Adolf Hitler osobně rozhodl o vyvlastnění veškerého majetku posledního vévody krumlovského, jenž byl „pánem na Krumlově“, JUDr. Adolfa Schwarzenberga, nepřítele nacistické Říše. Přestože pak v roce 1945 mělo dojít k obnově práva a spravedlnosti, naše země, oslabená hrůzami světové války padla do područí druhé totality, jež nápravu zpřetrhání staletých vazeb nacisty a návrat unikátního světa Starého Krumlova doby první republiky a onoho „ne“-existujícího vévodství již nepřipustila.

Závěrem k odkazu a naší společné minulosti

Po roce 1945 se zbylí Starokrumlováci pokusili několikrát obnovit řadu tradic svého vévodství, které jim vzali nejprve nacisté a pak i komunisté – je téměř neuvěřitelné, že i v nejtěžším období komunistické diktatury 50. let můžeme zaznamenat první a vskutku fascinující (byť bláhový) pokus o obnovu granátnické gardy.

S výjimkou nahrazení posledního gardového Turnanácla (místní jméno pro věžného trubače), granátníka Jana Pancíře, který i po nástupu komunismu troubil ze zámecké věže svou fanfáru do tří světových stran každou hodinu až do své smrti, amplionem, ovšem většina takových pokusů i přes občasné dočasné úspěchy, jakým byly například městské slavnosti v roce 1968, skončila nezdarem – od pádu komunistického režimu se však, naštěstí, v každé další generaci Krumlovských, bez ohledu na globalizaci a postupnou ztrátu regionální identity a diverzity, mezi námi stále formují noví a noví jedinci, kteří se aktivně a ve svém volném čase zajímají o historii a minulost svého města a jeho někdejších obyvatel.

Právě díky nim, jsou staré, a v mnohých ohledech naprosto unikátní a svébytné tradice, které po staletí obohacovaly kulturní život komunity, a tím formovaly naši společnou identitu, i dnes opět připomínány, obnovovány a pěstovány, aby i přes tragédie 20. století nemusely budoucí generace krumlovských Dohlinů a Gáhaunslů (jak se obyvatelům Krumlova na jižní Šumavě přezdívá) poznávat minulost svou a svého „Vévodského města na Vltavě“ pouze z odborných článků, historických pramenů či výstav, ale přímo vlastním prožitkem a přičiněním z naší společné paměti a tradic, předávaných z generace na generaci – Krumlov, to nejsou jen krásné domy a působivý vévodský zámek nad Vltavou, ale především lidé a jejich příběhy, které je po staletí naplňují – od vladařů a měšťanů, po voraře a posledního podruha – žijící pospolu v jedinečné symbióze.

Na plody tohoto vskutku pozoruhodného soužití za éry našich schwarzenberských vévodů, které dnes svým unikátním charakterem fascinuje širokou i odbornou veřejnost a jež JUDr. Adolf Schwarzenberg ve svém veřejném rozloučení se svou vlastí poté, co mu vláda našeho státu zakázala návrat domů z válečného exilu, nazval „naší společnou tradicí“, můžeme být i my, Krumlovští, vskutku po právu hrdí.

(mn)

 

Citace: NEUDÖRFL, Martin. 300 let od obnovení Krumlovského vévodství. In: Schwarzenberská granátnická garda [online článek]. Český Krumlov: Schwarzenberská granátnická garda, z. s., 30. 09. 2023. Dostupné z: http://www.krumlovskagarda.cz/vevodstvi-vyroci-300/

zpět do historie