Kapela schwarzenberských granátníků roku 1912, Hořice na Šumavě, Archiv SGG
Pašijové hry v Hořicích na Šumavě se svým stářím, historií a duchovním významem bezpochyby řadí mezi ty nejcennější kulturní tradice Šumavy a jižních Čech 21. století. Historie tohoto jedinečného kulturního dědictví přitom od svého počátku až do současnosti věrně ilustruje bohatou a zároveň i pohnutou minulost celého jihošumavského regionu. Význam hořických her totiž natolik překračoval hranice samotné obce, že se celý region a tedy i město Český Krumlov, symbolické hlavní město Šumavy, a jeho obyvatelé do tradice pašijových her svou měrou zapojovali, rozvíjeli ji a obohacovali – což platí i o schwarzenberských granátnících.
Třebaže počátek hořických pašijových her můžeme datovat až k roku 1816, jejich velká éra se započala teprve s příchodem českokrumlovského gymnaziálního profesora Johanna Josefa Amanna, který se na počátku 90. let 19. století nejenom chopil organizace her, ale v roce 1892 i redakce vlastního textu a scénáře (200 let Hořických pašijových her, Palkovič & Janoušek, 2016).
Na těchto Amannových základech pak mohl Šumavský svaz (Deutscher Böhmerwaldbund) vybudovat v Hořicích velkolepé divadlo – Pašijový dům, kde se hry od roku 1893 pravidelně konaly a to až do roku 1948 s výjimkou let válečných. Dodejme, že tento šumavský monument disponoval scénou pro 300 herců a hledištěm pro 1 500 diváků a jen za první sezónu v něm zhlédlo 16 hořických představení na 23 000 diváků (Palkovič & Janoušek, 2016). Význam a věhlas hořických pašijí byl natolik veliký, že zde byl v roce 1897 dokonce natočen vůbec první film na českém území v historii (The Horitz Passion Play), který se následně promítal například v New Yorku nebo Filadelfii.
Hudební produkci nicméně v počátcích nezajišťoval stabilní orchestr. Na začátku 20. století se tak v sezónách 1903 a 1908 o hudební doprovod představení starala hornická kapela ze schwarzenberských knížecích dolů v Černé na Šumavě (dnes Černá v Pošumaví). Po tříleté pauze a s příchodem nové sezóny v roce 1912 však ředitel knížecích tuhových dolů oznámil Šumavskému svazu, pořadateli her, že již nebude moci zajistit dostatečně velký a především kvalitní ansámbl ze stávajících horníků pro natolik významnou událost, jakou hořické pašije představovaly.
Výjev z Hořických pašijí, Snímání
Ředitel Šumavského svazu Josef Taschek se proto přirozeně ihned obrátil na patrona šumavských pašijí knížete ze Schwarzenbergu, J. J. Adolfa Josefa, vévodu krumlovského. Jeho představa byla poměrně jasná, postoupení 16 až 18 vévodských granátníků z Českého Krumlova pro 15 představení Pašijových her 1912. Celé záležitosti se následně chopil dědičný princ Jan Nepomuk II., který svým budoucím granátníkům věnoval dlouhodobě velkou přízeň a o rozvoj jejich kapely se aktivně zajímal. Po krátké korespondenci tak již 22. dubna obdrželo gardové velitelství v čele s hejtmanem Rudolfem Nosálkem konečný rozkaz o zapojení gardové kapely do Hořických pašijí v sezóně 1912.
Jelikož byl Český Krumlov z pozice šumavského Herzogstadtu – sídla krumlovského vévody, odpradávna považován za hlavní město historické Šumavy, bylo vyslání granátníků Vévodské tělesné stráže k pašijím do Hořic zcela jistě významným počinem po stránce symbolické. Zároveň však měla mít účast granátníků v pašijích zásadní přínos jak pro kvalitu hudební produkce, tak rozhodně i pro samotnou propagaci her. Kapela schwarzenberských granátníků byla totiž jedním z nejvyhlášenějším ansámblů v celém regionu nemajícím v okolí srovnání. Již od května 1912 proto v reklamních oznámeních o konání pašijí nelze přehlédnout, že v daném roce bude „mimo jiné“ zajišťovat hudební doprovod právě kapela krumlovských granátníků.
Granátníci byli v konečném počtu skutečně 18 (nejstarší granátníci se nezapojili) vysláni do Hořic poprvé v neděli 6. června 1912 na první zkoušku, o týden později na druhou a 23. června již měla kapela odehrát svou hořickou premiéru. S ohledem na specifika celého představení přenechal gardový kapelník František Vrchota taktovku nad svou kapelou slavnému českobudějovickému dirigentovi Ludwigu Schmidtovi, který sám v předchozích sezónách dirigoval schwarzenberský hornický orchestr z Černé na Šumavě a byl tak s pašijemi důvěrně obeznámen. O kvalitě hudebního doprovodu granátníků v průběhu čtyřhodinového představení tak netřeba pochybovat. Svědčí o tom ostatně komentář pražského novináře vyslaného na danou premiéru do Hořic, který nám k průběhu představení, jež sledovalo naprosto přeplněné hlediště, sděluje, že budějovický katedrální kapelník Schmidt vedl granátnický orchestr znamenitě.
Jen stěží si dnes umíme představit, co ve velkolepém sále Pašijového domu pro 1 500 diváků s úchvatnými kulisami a v atmosféře hlubokého duchovního pohnutí museli prostí šumavští horníci, dřevorubci a rolníci prožívat, když krumlovští granátníci po úvodním slově herolda zahájili hru slavnostním Haydnovým Stvořením světa, které i pražská kritika uznala za prvotřídní.
Výjev z Hořických pašijí, Zmrtvýchvstání
Po čtyřhodinové úspěšné premiéře se granátníci přesunuli na hořické náměstí, kde za jejich koncertování Hořičtí oslavili návrat pašijí do života města po několikaleté pauze. Jako obvykle se pašije hrály celkem patnáctkrát každou neděli od slavnostního zahájení po další čtyři měsíce až do 8. září. Granátníci pak za každé čtyřhodinové představení obdrželi každý po 10 korunách (v oné době se běžná částka za granátnický koncert pohybovala mezi 6 až 8 korunami), tudíž si granátník přišel na příjemných 150 korun v průběhu sezóny spolu s několika dalšími příspěvky. Na druhou stranu se však evidentně nejednalo o lehce vydělané peníze, neboť po celou dobu pašijové sezóny granátníci oficiálně zcela omezili jakoukoliv další činnost kapely na minimum, vyjma jednoho koncertu na zámku, a svou energii tak soustředili výhradně na pašije.
Po čtyřech dlouhých měsících se po patnáctém představení schwarzenberští granátníci nakonec museli s Hořickými přeci jen rozloučit – jak jinak než slavnostním závěrečným věnečkem, který proběhl ihned po derniéře. Zcela jistě nikdo netušil, že první úspěšná sezóna ve spolupráci se schwarzenberskými granátníky byla zároveň i poslední a to na dlouhou dobu i pro samotné Hořice. V roce 1914 totiž vypukla první světová válka, pročež se plánovaná sezóna 1917 nikdy neuskutečnila. V době obnovení her za První republiky se schwarzenberská ekonomika stále potýkala s krizí způsobenou pozemkovou reformou a Jan Nepomuk II., nyní sám kníže, soustředil své finance na záchranu a udržení ohrožených podniků a továren poskytujících obživu stovkám zaměstnanců a jejich rodinám a sebevíc oblíbená garda o dvaceti granátnících musela počkat na příznivější časy. Schwarzenberští granátníci tak nemohli s příchodem první poválečné sezóny své služby Hořickým v žádném případě nabídnout, přičemž o deset let později v době plnohodnotné obnovy činnosti kapely již měly Hořice dávno svůj vlastní pašijový orchestr.
Výjev z Hořických pašijí, Poslední večeře
Po více jak sto letech se v roce 2016 na gardové velitelství v rámci oslav 200. výročí založení tradice pašijových her v Hořicích na Šumavě obrátil granátník Jiří Pokorný, zastávající odborný umělecký dohled nad hořickými hrami, s žádostí o opětovné zapojení granátníků do pašijových her v duchu roku 1912. Ačkoliv byly možnosti gardy omezené, poskytlo velitelství Hořickým alespoň dva granátníky, kteří v představení výjimečně se odehrávajícím v Českém Krumlově ku příležitosti křtu knihy 200 let hořických pašijových her (Palkovič, Janoušek 2016) ztvárnili dva apoštoly. V nadcházející sezóně 2016 pak velitelství gardy přislíbilo poskytnout granátníky opakovaně k představením přímo v Hořicích na Šumavě a na základě odkazu slavné sezóny 1912 vystavět tradici opakovaného zapojování krumlovských granátníků v Hořických pašijových hrách za účelem podpory a rozvoje jedné z největších kulturních tradic našeho regionu – v budoucnu snad opět i s obnoveným gardovým orchestrem.
Souhrnný abecední seznam granátníků účastnících se Hořických pašijí od roku 1912: Babouček Petr (1912), Beer František (1912), Beránek Václav (1912), Berka Josef (1912), Brejšek Tomáš (1912), Činátl Štěpán (1912), Fric Karel (1912), Jiřík Bartoloměj (1912), Kočárek Václav (1912), Kratochvíl Maximilián (1912), Landík František (1912), Mach Petr (1912), Neudörfl Martin (2016), Novák František (1912), Novotný Jan (1912), Nožička Vojtěch (1912), Pancíř Jan (1912), Štětina Lukáš (2016), Vrchota František (1912), Wrba Anton (1912)
Citace: NEUDÖRFL, Martin. Schwarzenberští granátníci a Hořické pašijové hry. In: Schwarzenberská granátnická garda [online článek]. Český Krumlov: Schwarzenberská granátnická garda, z. s., ©2015–2016, Poslední změna článku 21. 07. 2016 12:31. Dostupné z: http://www.krumlovskagarda.cz/pasije/