DODATEK K ČLÁNKU: The Horitz Passion Play – identifikace části Hořického pašijového filmu (1897)
V roce 2016 Archiv Schwarzenberské granátnické gardy provedl rešerši zaměřenou na americký tisk přelomu 19. a 20. století s cílem dohledat zmínky o Hořických pašijových hrách v souvislosti s přípravou článku Schwarzenberští granátníci a Hořické pašijové hry u příležitosti 200. výročí založení tradice pašijových her v Hořicích na Šumavě.
V průběhu rešerše se podařilo získat velké mnoství informací ohledně promítání a fenomenálního úspěchu filmu z názvem The Horitz Passion Play, nebo-li Hořického pašijového filmu, prvního filmu pořízeného na našem území, jenž se zároveň stal prvním velkofilmem mezinárodní produkce a prvním americkým „blockbusterem“ (viz článek The Horitz Passion Play – identifikace části Hořického pašijového filmu (1897))
Archiv SGG zjistil, že v souvislosti s velkým úspěchem tohoto filmu byly v době hlavního turné na školách ve Spojených státech amerických pořádány slohové soutěže o nejlepší esej na téma Hořické pašijové hry. V rámci okresů, či nižších správních jednotek, kde se film právě promítal, mohla každá místní zapojená škola zdarma vyslat na projekci jednoho talentovaného žáka, který o svém zážitku a výkladu posléze sepsal pojednání. Odborná porota později vybrala dvě nejlepší slohové práce, jejichž autoři získali na další promítání filmu vstupné zdarma pro všechny spolužáky ze své školy. Poprvé byla tato soutěž uspořádána v roce 1898 v Baltimoru v Marylandu, kde vyhrály dvě dívky. V Rochesteru ve státě New York se ve stejném roce stali vítězi žáci Oscar Tiffany a Mabel Smithová. Vítězná práce O. Tiffanyho byla dokonce otištěna v místních novinách, přičemž text této práce dnes představuje fascinující přehled informací o Hořicích na Šumavě, které byly prostřednictvím výkladu (v tomto případě prof. Jamese Skellyho) předkládány účastníkům promítání, a zároveň unikátní doklad pozoruhodného zájmu americké společnosti přelomu 19. a 20. století o malé městečko kdesi na jižní Šumavě.
Text vítězné eseje O. Tiffanyho proto zpřístupňujeme formou dodatku k hlavnímu příspěvku (odkaz na hlavní článek zde)
The Passion Play – as presented by the Peasants of Horitz, Austria, and Ober-Ammergau, Germany
Oscar F. Tiffany, 1898
The little village of Horitz is about fifteen minutes‘ walk from the railroad station. There are generally a few vehicles waiting at each train. These are very primitive affairs, and many people prefer to walk. Many of the streets are named from the Bible, for instance, Der Holle (The Hell). There is also a hotel called Zer Holle, and a restaurant Zum Paradise. The whipping-post still stands in the village, with a bell at the top. Near it are several troughs of water, which are kept filled by a mountain stream.
The theater in which the Passion Play is enacted is built on the Bayreuth style, and is quite different from the most of the theaters in the United States. The auditorium is kept perfectly dark during the performance. It is lighted by electricity, and the scenery is said to be very good. In olden times when the play was presented the clothes worn by the villagers were their Sunday ones. Now, however, the costumes are the very best, being as nearly as possible like those worn in the time of Christ. The orchestra is fine, and there is a good organ, which is sometimes used with the orchestra, and sometimes without. The musical director, Jaraslov Jungmann, is the director of the cathedral orchestra in Budweis. The stage manager, Ludwig Deutch, is the manager of a theater in Budweis.
The part of the Christus is taken by Johann Bartl, who is the schoolmaster and organist of the village. The personator of Christ considers the part which he takes as an act of religious worship, as, in fact, do most of the actors. There are about five hundred actors, who are consecrated with prayer to their several parts and are trained for many years. Franz Scopek, who is the junior assistant schoolmaster, reads the explanatory remarks. At Horitz these parts are read apparently from a scroll, but at Ober-Ammergau they are sung. There is a large chorus, and many of the actors taking principal parts in the play also take part in the chorus.
In 1779 the prince-archbishop of Solzbark issued a manifesto condemning the miracle plays and forbidding their performance. The reason he gave was that the mixture of the sacred and profane made them appear ludicrous. One exception, however, was made. In the village of Ober-Ammergau, Germany, there had been a great plague. In 1633 the plague ceased, the people of the village vowed that they would perform every tenth year the Passion of our Savior. For that reason the villagers were allowed to continue.
The play was re-written by Paul Grodhesel in 1816. As played at Horitz the Old Testament scenes are given in the morning and the New Testament scenes in the afternoon, while in Ober-Ammergau they are scattered through the play in the plan best suited to show their relation to New Testament scenes. The only legendary part in the play is that of the Saint Veronica handkerchief. The scene in which Christ is shown carrying the cross is especially impressive. I think that the play as performed by the peasants serves to impress upon the mind the sufferings of Christ, and leads to a clearer understanding of the Bible and its passages.